Vnímání krásy ve světě – kruhy na krku

Pěkný, dlouhý krk je standardem krásy, který se ženy snaží nechat vyniknout už po dlouhá staletí. Dnes je krk možné prodloužit díky zázrakům kosmetické chirurgie, ale tradičnější metodou, jak krk zvýraznit, byly v některých částech světa mosazné kruhy na krk – nákrčníky.

I když série výrazných, na sobě naskládaných kovových kruhů kolem krku se může jevit jako extravagantní módní doplněk, jedná se o jeden z nejstarších způsobů modifikace lidského těla na světě. Určité popularitě se však tento módní prvek stále těší také v moderním světě. A to nejen v regionech Afriky, či Asie, kde jde o stále živou tradici, ale také jako předmět experimentů módního designu.

Přibližné období prvního výskytu používání kovových kruhů za účelem vytvoření iluze delšího krku se datuje do jedenáctého století. Podle dostupných zdrojů se tento zvyk už tehdy objevil v jihovýchodní Asii.

Přesný důvod zrodu tohoto zajímavého kulturního fenoménu však zatím zůstává neznámý. O to pestřejší je ale repertoár legend přibližujících jeho vznik. Jedna z nejznámějších tvrdí, že asijské venkovanky kruhy nosily jako obranu proti útokům tygrů, které údajně často atakovaly právě krk. Zmiňuje se také snaha o dosažení podobnosti s drakem, důležitou mýtickou postavou asijské kultury. Jiný mýtus říká, poněkud paradoxně, že kruhy měly ženy chránit před tím, aby se o ně zajímali muži z konkurenčních kmenů a to tak, že jejich vzhled se stal kvůli kruhům méně atraktivním. Dnes už ovšem, a to nejen v Asii, platí přesný opak a ženy s dlouhým krkem jsou považovány za krásné a elegantní. Na africkém kontinentu nosí ženy jihoafrického kmene Ndebele měděné a mosazné kruhy nejen kolem krku, ale také kolem nohou a rukou. Dostávají je od svých manželů, symbolizují věrnost a kdysi jim je z těla snímali až po smrti.

Nejznámějším etnikem dodnes zachovávajícím tradici kovových nákrčníků je lid přibližně šedesátitisícového kmene Kayan, původem z území Myanmaru, obývající východní území země v pohraničí Laosu, Thajska a Číny. Pro kayanské ženy je tento artefakt snad hlavním rozlišujícím znakem a proslavil je po celém světě.

Zářivé mosazné „kruhy“, známé z fotografií vysmátých žen v tradičních oděvech s pestrobarevnými přikrývkami hlavy, nejsou ve skutečnosti samostatnými obručemi. Kayanské nákrčníky tvoří do dokonalého tvaru přizpůsobené cívky.

Dívky začínají tento „módní doplněk“ poprvé nosit ve věku kolem 5 let. Později se cívka nahrazuje delší a přibývají další závity. Váha mosazi přitom tlačí klíční kost dolů a zároveň také mačká hrudní koš. Samotný krk, i když tak vypadá, se dlouhodobým působením cívky neprodlužuje. Působením zmíněných fyziologických změn (zejména deformací klíční kosti) vzniká jen dojem jeho prodloužení, navíc umocněný ještě vizuálním efektem úzké válcovité cívky.

Cívka se po nasazení odstraňuje jen ve vzácných případech, neboť její navíjení a odvíjení je velmi zdlouhavým procesem. Nejčastějšími důvody bývají nahrazení novou, delší cívkou nebo lékařské vyšetření. Po přibližně deseti letech nepřetržitého nošení začínají kayanské ženy tento „límec“ vnímat jako součást svého těla. A to zřejmě nejen pocitově, ale i funkčně, jelikož jim svaly krku z důvodu nižší aktivity mírně ochabnou a cívka plní podpůrnou funkci.

I přes tato zjevná omezení představuje nákrčník pro část kayanských žen symbol kulturní identity a nebrání se mu. U mladších generací, i zásluhou cílené osvětové snahy barmské vlády, se ženy postupně častěji rozhodují cívku na krku nenosit. Protichůdný trend vůči emancipačním snahám v Myanmaru se objevil u kayanských etnických menšin žijících v Thajsku, kde se touto tradicí venkované údajně snaží přilákat více turistů. Situaci vyvolávající negativní ohlas se thajská vláda snaží řešit politikou přesídlování kayanských rodin do ekonomicky rozvinutějších oblastí.

Moderní lékařská věda poukazuje také na zdravotní rizika zranění zad a krku. Během spánku musí mít také ženy prostor mezi krkem a cívkou vystlaný měkkým materiálem, aby předešli odřeninám a vředům. Cívky mohou vážit až do 20 kilogramů, což činí jejich nošení i vyčerpávajícím a bolestivým. V odlehlejších oblastech s tradičnějším způsobem života, bez zdravotního pojištění a snadného přístupu ke zdravotním střediskům, mají kayanské ženy tendenci řešit bolesti způsobené nákrčníky pomocí látek tlumících bolest (často návykových).

Původní teritoria kmene Ndebele leží v regionech Limpopo a Mpumalanga, na severovýchodě území dnešní Jihoafrické republiky. Ženy Ndebele se tradičně zdobily různými doplňky, s často symbolickým významem naznačujícím společenské postavení. Kruhy, a tentokrát se opravdu jedná o individuální obruče (nazývané dzilla nebo také idzila) naskládané na sobě, dostávala manželka po svatbě darem od manžela. Vyrobeny byly z mědi, mosazi, ale i ze slitin zlata. Jak již bylo zmíněno, ženy je nenosily pouze na krku, ale zdobily si jimi i končetiny. Hlavní symbolikou blýskavých obručí bylo pouto k manželovi doprovázeno věrností. Antropologové také zmiňují, že oblý tvar obručí měl připomínat vrstvy tělového tuku, které naznačovaly prosperitu rodiny.

Kovové obruče, které nosila vdaná žena Ndebele, tak vyjadřovaly její bohatství a společenské postavení. Jejich počet býval zpravidla lichý a pohyboval se od tří do sedmnácti. Každý kus dzilla byl tvarován na míru, přesně podle linií krku budoucí nositelky. Výroba dzilla byla v minulosti tradičním řemeslem, které se však dodnes moc nezachovalo.

V současnosti se v případě nákrčníku a kmene Ndebele jedná již více o dekorativní prvek s funkcí podobnou šperku. Obruče jsou jednoduše odnímatelné a vyrobeny profesionály z lehkých materiálů. Ženy si je nasazují zejména při ceremoniálních příležitostech a v pohodlném množství. Jejich nošení tak pro ně prakticky nepředstavuje žádná zdravotní rizika, ani jiná omezení.

Inspirace pro moderní módní design

Jakýkoli postoj ke kovovým nákrčníkům zaujmeme, určitou extravagantní vizuální přitažlivost jim nelze odepřít. A neunikly ani pozornosti globalizovaného světa módního designu. Návrháři šperků a doplňků se tradičními artefakty kmenů Kayan a Ndebele nechávají inspirovat. Provedení a materiály ovšem samozřejmě zohledňují moderní potřeby a nevyvolávají žádnou kontroverzi. Experimentuje se s tvary, barvami, velikostí i objemem a některé výsledky vypadají vskutku přitažlivě.