Nevyhazujte rozbité věci, ale zkuste zlaté japonské umění Kintsugi
Jedinečná metoda reparace keramiky oslavující unikátní historii každého artefaktu tím, že zdůrazňuje jeho zlomy a praskliny namísto jejich skrývání nebo maskování. Ve skutečnosti kintsugi často dělá opravený kus ještě krásnějším než originál, oživuje jej novým vzhledem a dává mu druhý život.

Kintsugi, (lze přeložit jako „zlaté švy“), nebo i kintsukuroi („zlatá oprava“) je japonská metoda pro opravu rozbité keramiky speciálním lakem smíchaným se zlatem, stříbrem nebo platinou. Filozofií techniky je rozpoznat historii předmětu a viditelně zakomponovat opravu do nového kusu namísto jejího maskování. Výsledkem tohoto procesu je obvykle něco ještě krásnějšího a hodnotnějšího než originál.
Jak vzniklo kintsugi?
Původ kintsugi je nejasný, ale je pravděpodobné, že tato metoda se stala běžnou v Japonsku koncem 16. nebo začátkem 17. století. Jeho začátky se často pojí se známým příběhem šóguna Ashikaga Yoshimasa, japonského vojenského vládce z 15. století, kterému se rozbila starožitná čínská glazovaná miska na čaj. Říká se, že misku poslal zpět do Číny k výměně. Řekli mu, že ten kousek je tak vzácný, že jiný podobný neexistuje. Číňané poslali zpět původní misku, opravenou kovovými sponkami, což byla v té době běžně používána čínská metoda. Šógun prý tehdy trval na tom, aby mistři vyvinuli lepší metodu pro opravu takových nádob, a tak vznikla na ty časy nová, inovativní metoda.
Je také pravděpodobné, že tato tradice začala v době vzniku čajových misek – nádob používaných při tradičních japonských čajových obřadech, jejichž používání se stalo módním v 16. století.
První známý odkaz na kintsugi vzpomíná japonského bojovníka ze 17. století, který byl obviněn z ovlivňování trhu s čajovými miskami tím, že kupoval nudné, obyčejné staré misky, rozbíjel je, dal je opravit pomocí kintsugi a vydělal na nich pěkné peníze. Znamená to, že začátkem 17. století bylo kintsugi již běžně používanou technikou pro opravu – a zároveň zdobení – keramiky na čaj. Týkalo se to zejména čajových misek, které se podle všeho rozbíjely poměrně často.
Japonští řemeslníci, kteří opravovali rozbité čajové misky, či jiné keramické nádoby používané při čajových obřadech, byli mistry vyškolenými v různých technikách umění používání laku. Kromě kintsugi jejich dovednosti mohly zahrnovat i maki-e, techniku malování jemných zlatých nebo stříbrných květin a krajin na dekorativní předměty, jakož i vytváření lakových podnosů, krabic a jiných předmětů.
Styly kintsugi
Existují tři převládající styly a metody kintsugi:
Hibi (angl. crack) – spojení střepů zlatým práškem a lakem s minimálními mezerami mezi jednotlivými lepenými kusy.
Kake no kincugi rei (angl. piece method) – je-li keramický fragment nepoužitelný nebo chybí, celá jeho náhrada je vyrobena ze zlata, resp. zlata a laku.
Yobitsugi (angl. joint-call) – chybějící díl je nahrazen tvarovým kouskem ze zcela jiné nádoby, čímž se vytváří jedinečné dílo podobné patchworkové technice.
Tradičně se v procesu kintsugi používá japonský lak známý jako urushi, který se vyrábí ze stromové mízy. Tento materiál používali japonští mistři laků již asi 9 000 let jako lepidlo, tmel nebo barvu. Vyrábí se z mízy stromu Toxicodendron vernicifluum, který je příbuzný břečťanu jedovatému, jedovatci kořenujícímu a dubu jedovatému a, podobně jako jeho příbuzní, velmi silně dráždí. Za svou toxicitu vděčí primární chemické složce mízy, urushiolu. Řemeslníci, kteří s mízou pracují, si postupně budují imunitu vůči její aktivní chemikálii, i když nejmoudřejší je při tomto procesu používat rukavice a masky.
Je třeba poznamenat, že lak je perfektním lepidlem pro japonské vlhké prostředí, protože schne nebo vytvrdne absorbováním vlhkosti ze vzduchu. Samotný lak je vysoce odolný materiál, který je velmi přilnavý. Přidáním práškového kovu se lak zabarví a dále se tak zvyšuje jeho odolnost a krása. Mistři upřednostňují použití japonského laku před čínským, neboť obsahuje přibližně 75 % urushiolu, zatímco ten čínský ho má jen 15 %.
Co je třeba na kintsugi?
Požadavky jsou jednoduché: lak, vazební médium (používá se rýže nebo mouka), nůž, jemný štětec a práškový kov (obvykle zlato).
Tradiční metoda kintsugi začíná použitím laku ke slepení keramických kousků dohromady. Lak se používá také jako tmel k vyplnění jakýchkoli mezer nebo děr, kde by mohly chybět střípky z původní nádoby. Toto opravování je nejtěžší část, protože lak se po zaschnutí nedá odstranit a kusy musí být umístěny na místo najednou.
Potom musí lak vyschnout a vytvrdnout – proces, který může trvat týdny – předtím, než se obrousí, aby byl povrch opravované nádoby rovnoměrný a hladký. Nakonec mistr přetře lakované švy zlatem. Je běžnou mylnou představou, že celý proces opravy se provádí se zlatem – je to opravdu jen povrch. Občas se při opravě používá z estetických důvodů také stříbro, ale zlato se dlouho preferovalo, protože neoxiduje a je bezpečné pro potraviny.
Jednoduchá oprava obvykle trvá měsíc od začátku do konce, zatímco složitější restaurátorské práce mohou vyžadovat i dva měsíce.
V současnosti je na trhu dostupných několik setů kintsugi, kterými si můžete opravit rozbité předměty v pohodlí domova. Pokud se vám ale rozbije jen květináč nebo miska, kterou nepoužíváte k jídlu, můžete si proces kintsugi i trochu zjednodušit. Zlomené kousky můžete jednoduše slepit vteřinovým lepidlem a následně tyto části přetřete zlatou barvou.
Kintsugi dnes
Mezinárodní dosah kintsugi je novodobým fenoménem. Historicky se tato metoda praktikovala pouze v Japonsku, ačkoli se tato technika používala i na keramiku, dováženou z jiných částí Asie, zejména z Číny a Koreje.
Mnozí umělci a řemeslníci dnes – v Japonsku i v zahraničí – nadále udržují tuto starodávnou tradici při životě. Umělci Tomomi Kamoshita a Yee Sookyung začlenili tuto praxi do svého keramického umění, zatímco Elisa Sheehan, Rachel Sussman a Tatiane Freitas vložily do tradiční praxe své vlastní kreativní představy tím, že nahradily keramiku nekonvenčními a neočekávanými materiály.
Nizozemský umělec Brooke de Vries vytváří pomocí techniky kintsugi pozoruhodné sochy z fragmentovaných kusů keramiky. Jeho cílem je zdůraznit krásu, která spočívá v nedokonalosti, což velmi dobře ladí s filozofií kintsugi.
Filozofie oslavy nedokonalosti
Filozofie kintsugi je podobná estetickému stylu wabi-sabi, který přijímá a slaví nedokonalost a chyby. Japonská estetika oceňuje i známky, které na předmětu zanechává jeho používání. Kintsugi může být považováno za fyzickou manifestaci zenového principu mušin ("čistá mysl"), který zahrnuje koncepty jako prožívání okamžiku, vyrovnanost se změnami a nezájem aktivně měnit svět. Kintsugi je tedy metaforou pro přijetí vlastních nedostatků.
Technika kintsugi naznačuje spoustu věcí. Rozbité předměty bychom neměli vyhazovat. Když se předmět rozbije, neznamená to, že už není užitečný. Jeho úlomky a linie zlomu se mohou stát cennými. Měli bychom se snažit věci opravit, protože někdy tak získáme ještě cennější předměty. Toto je podstata odolnosti. Každý z nás by měl hledat způsob, jak se s traumatickými událostmi vyrovnat pozitivním způsobem, poučit se z negativních zkušeností, vzít si z nich to nejlepší a přesvědčit se, že právě tyto zážitky činí každého člověka jedinečným, vzácným.
Přístup kintsugi využívá maximum z toho, co už je, zdůrazňuje krásu toho, co máme, včetně nedostatků, místo aby nás nechával věčně usilovat o více, jiné či lepší.
Jinými slovy, zkušenosti, které máte a osoba, kterou už jste, stačí. Příležitostně se vám může stát, že se nalomíte a budete potřebovat opravu. A to je v pořádku. Realita je však nejlepším a nejhojnějším materiálem na planetě, který je dostupný komukoli, přichází zadarmo a všichni můžeme použít to, co už máme – včetně našich nedostatků – k tomu, abychom byli ještě krásnější.
Koneckonců, naše „trhliny“ jsou to, co nám dává charakter.
20.01.2023